Osobní trauma nebo zviditelnění?

2019 08 05 05Miroslav Kavij

2019 08 15 02o důstojném připomenutí si srpnových událostí 1968 (i 1969) nás čekají zanedlouho další grandiózní oslavy. Těmi jsou 30. výročí politického převratu dnes již „rozebrané“ a rozkradené České republiky.

Na rozdíl od předcházejících si připomenutí výročí „okupace“ Československa se to letošní, kulaté, dočká svého „pomníku“ v podobě zřízení Muzea paměti XX. století v Praze. Nápad se prý zrodil v hlavě Hany Marvanové, dost možná je ale dílem amerických „poradců“, kterým je lhostejné, že Praha doposud nemá vyřešenou bytovou otázku a neví si rady se spoustou problémů dalších.

Drtivá většina našich občanů má dnes daleko jiné problémy, spousta z nich je otrávena z jednostranného „zhutnělého masírovacího“ zpravodajství připomínající tyto dny.

V případě aktérů myšlenky na zřízení Muzea paměti XX. století v Praze je tak nasnadě, z čeho tento nápad pramení. Jedná se o osobní trauma, nebo zviditelnění dnes pohaslých politiků? Kromě uvedené autorky se kladně k projektu staví například současný předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Uvidíme, co pro zatraktivnění a zvýšení muzea autoři konkrétně vymyslí. Budou to krátké inaugurační kalhoty Václava Havla a maketa „mrtvého“ studenta Šmída? Nebo jako bonus videoprojekce, kterak Michal Kocáb osobně vyhání Rusy z Čech, případně exprezident Havel předvádí na Hradě zahraniční delegaci krájení nudlí šavlí?

Různě bude určitě hodnoceno i nadcházející 30. výročí poklidného předání moci. Jinak jej budou hodnotit politici restituenti typu Karla Schwarzenberga a dnešní oligarchové, kteří z polistopadového období politicky (a ekonomicky) těžili. Zcela jinak pak osoby každodenně bojující o holé přežití. Nehovoříc o bezdomovcích, kterým je úplně lhostejné, kdo zrovna v republice krade či ne.

Již jsme si zvykli, že na základě „probádání“ dalších historických obětí přibývá s odstupem let srpnových událostí počet jejich „skutečných“ obětí. V případě skutečného počtu sebevrahů - převážně mladých lidí, který „vyprodukoval“ polistopadový kapitalistický režim, jsou média skoupá a nelichotivá čísla jsou přísně střežená. Není tato smutná a neoddiskutovatelně stinná stránka dnešního režimu také příležitostí pro politiky k představení podobného nápadu jako tomu je u Marvanové? Nezáležíc na tom, zda z důvodu osobního traumatu nebo zviditelnění!