Hledali jsme svobodu, v EU. Našli jsme ji?

NE! PRYČ Z EU!

 

Motto (Jan Masaryk):
„Národ, ať je malý nebo velký,

nesmí nikdy ztratit svou působnost,

jinak by přestal být národem!“

 

S Vladimírem Škutinou v roce 1968 v publicistickém cyklu Co tomu říkáte, pane Werich? si Jan Werich vypůjčil slova z knihy Viktora Fischla „Hovory s Janem Masarykem“, která vyšla roku 1952 v Tel Avivu. Zachycuje myšlenky státníka z let 1945 až 1948. Jan Werich v onom TV pořadu citoval Jana Masaryka, jsou více než pozoruhodná!

S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých. Veliký básník a veliký zahradník před Hospodinem, Karel Čapek. A jednou, když jsme zase takhle mluvili, on povídá: „Podívej se tamhle na ten strom, jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým mízu. Takhle by se měly chovat velmoci k malým národům“, povídal ještě Čapek.

No, člověk může věřit buď na násilí nebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens a že velikost se nesmí měřit podle toho, kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici jako v nějaké metropoli s milióny obyvatel.

Víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení. Ale na jedno jsem vždycky věřil. Že nás Pán Bůh udělal všecky stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, jak vy a já, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no.

Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl president nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí, a to platí pro všechny.“

Následující český dokument z tohoto roku pod názvem PRYČ Z EU! autora Stanislava Brunclíka je uveden těmito slovy.

Když jsme do ní v roce 2004 vstupovali, vítali nás do rodiny. Slibovali nám volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Říkali, že za pár let bude naše životní úroveň jako na Západě. Jenže místo toho přišla Lisabonská smlouva a stále nesmyslnější směrnice, normy, zákazy a nařízení, proti nimž se nemůžeme bránit. Po 15 letech nadějí a zklamání nás mocní odsoudili do role občanů druhé kategorie. Taková je současná Evropská unie. A právě takovou, pravdivou, bez příkras, růžových brýlí a falešných pozlátek ji ukazuje nový strhující dokument Stanislava Brunclíka. Pohlédněte pravdě do očí.

Centrum nezávislosti České republiky nemá za cíl na filmu finančně profitovat. Hlavním cílem je poskytnout široké veřejnosti další z mnoha různých pohledů na Evropskou unii a přispět k zahájení seriózní celospolečenské debaty o smyslu našeho členství v EU. Film si můžete bezplatně prohlédnout v nezkrácené a necenzurované podobě. Za jeho sdílení předem děkujeme.

 

Klíčové výroky, které zazněly

v dokumentu PRYČ Z EU!

Rozdíl v příjmech mezi Německem a Českem se nejen nepodařilo srovnat, ale naopak se ještě prohloubil! Tato tabulka má více než vypovídací hodnotu. Říká, o kolik procent vzrostla průměrná měsíční mzda v Německu a v Česku v letech 2004 až 2017. Jinak řečeno, Česká republika je kolonií Německa.

2019 04 04 07