ČSSD byla jako Sparta a skončila v okresním přeboru. Evropan Rouček předkládá své vysvětlení výprasku

2019 05 31 072019 05 31 08ávrh předsedy ČSSD Jana Hamáčka považuje bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček za zoufalý a v rozhovoru pro Parlamentní listy jasně vysvětluje proč.

„Je i v jeho zájmu necpat se na post ministra kultury,“ poznamenává. Chyba s Antonínem Staňkem už stačila, teď by měla ČSSD hledat někoho typu Pavla Dostála. Ale kde brát? V ČSSD asi těžko. Také za výsledky evropských voleb Rouček řeže do stranických kolegů bez milosti. „ČSSD byla zvyklá na moc, na vládu, naprosto zdegenerovala, stala se společenstvím nejrůznějších kmotrů od okresní úrovně přes krajskou až po celostátní.“ A Hamáček? Ten se z toho jen tak nevyvlíkne!

Prezident nepřijal demisi ministra kultury Antonína Staňka, protože prý neudělal nic špatně. Vicepremiér Hamáček navrhuje na post ministra kultury Michala Šmardu. Na Facebooku jste psal, „že se vám to snad jen zdá...“ Co s tím?

(Smích) Malé národy ve srovnání s těmi většími mají nevýhodu, že se nemohou prosadit svojí politickou nebo hospodářskou silou. Z toho důvodu je pro menší národy velmi významná kultura. My Češi bychom si toho měli být vědomi. Byla to naše kultura, která způsobila Národní obrození. Spisovatelé, režiséři, herci, prostě umělci, novináři hráli velkou roli při změnách v roce 1968 i 1989. Naše kultura je specifická a i z tohoto důvodu by měl být ministrem kultury někdo, kdo s ní má úzký vztah. Nemusí to být nutně spisovatel nebo režisérka, ale měl by znát význam a potřeby kultury.

Na rozdíl od všech ostatních západních zemí se u nás kulturní pracovníci většinou pohybují ve středu nebo vpravo politického spektra. Ale to pro sociální demokracii nic neznamená, naopak by měla situaci brát jako výzvu, přilákat je a přitáhnout na svou stranu.

Když jsem byl mluvčím ve vládě, ministrem kultury byl Pavel Dostál, sociální demokrat, kumštýř, novinář, s kulturní scénou měl velmi úzký vztah a neměl s ní sebemenší problém. Naopak. Jeho působení bylo pozitivní jak pro českou kulturu, tak pro sociální demokracii. ČSSD, pokud chce být úspěšná, musí vybrat někoho typu Pavla Dostála, který bude mít ke kultuře úzký vztah. Už udělali obrovskou chybu s ministrem Staňkem a já se obávám, že nyní ve svém zoufalém návrhu předseda Hamáček dělá podobnou chybu.

Michala Šmardu mám rád. Je to člověk poctivý, slušný, srdcař. Když byl sjezd, volil jsem jej na post místopředsedy ČSSD pro komunální politiku. V komunální politice se vyzná, zná ji a je v ní velmi prospěšný. Tam by měl podle mého názoru zůstat. Je i v jeho zájmu necpat se na post ministra kultury. Nepřinese to nic jemu, ČSSD ani české kultuře.

Takže si myslíte, že demise Staňka byla správným krokem?

Byla chyba, že ho ČSSD vůbec nominovala na tuto pozici. Podobně jako Michal Šmarda byl dobrý komunální nebo krajský politik, ale ukázalo se, že nemá kvality, aby mohl vykonávat post ministra kultury. Jeho situace byla a je neudržitelná. Hamáček nemohl dělat nic jiného. Pan prezident Staňka ale drží a bude držet dál. Všechno jsou to negativní momenty jak pro ČSSD, tak pro českou kulturu. ČSSD by neměla chybu opakovat v podobě Michala Šmardy podruhé.

Napadá vás nějaké vhodné jméno?

Sociální demokracie je natolik vysílená, že uvnitř strany nikdo takový zřejmě není. Lze ale hledat někoho, kdo má blízko ke kultuře, k myšlenkám moderní levice, je zároveň dobrý manažer a bude chtít posílit naše dobré jméno ve světě. Jak říkám, dobré jméno nemůžeme posílit přes politiku, ale, když pominu sport, právě díky kultuře. Když už ČSSD udělala tak kardinální strategickou chybu, že šla po výprasku v roce 2017 do vlády, nezbývá nic jiného než najít někoho vhodného, aby omezila další ztráty.

Právě problémy ministra kultury, které gradují podáním demise, uváděli někteří jako další z důvodů, proč ČSSD neuspěla u voleb do Evropského parlamentu. Mohlo se i toto na výsledku podepsat? Mimochodem, Andrej Babiš vyměnil několik ministrů a volby na mandáty vyhrál…

Celá kauza možná ubrala ČSSD pár hlasů, ale na celkovém výsledku má jen velmi malý podíl. Problémy ČSSD jsou mnohem větší, než je viditelná kauza jednoho ministra.

Když jste komentoval výsledek, psal jste o „ostudě“. Očekával jste, že bude ČSSD bez mandátu?

Já jsem to očekával, dokonce jsem před tím varoval. Když dostanete takový výprask, jako dostala ČSSD v parlamentních volbách, a strana si z toho nevezme ponaučení, znovu se cpe do vlády, je pro voliče nevolitelná, směšná. Lidé to dali najevo už v komunálních volbách, ČSSD propadla nejen v Praze, ale i v jiných velkých městech, v malých městech, na vesnicích. Výsledek je katastrofální. Samozřejmě se vše potvrdilo i nyní v evropských volbách. Namísto do vlády měla jít do opozice a tam se krok za krokem reformovat, totálně změnit a za další čtyři roky se znovu ucházet o přízeň voličů. Jenže to neudělala a pokles dál pokračuje. Už nikdo nehovoří o dvojciferném výsledku, hovoří se o holém přežití strany a o tom, jak odvrátit klinickou smrt.

Vy jste jako důvod volebního debaklu zmiňoval na sociální síti neschopnost řešit kmotrovství, neochotu průběžně modernizovat stranu a účast ve vládě s Andrejem Babišem. V jednom z komentářů padla poznámka, že „když udělal kdysi Špidla katastrofálních 9 % v eurovolbách, tak letěl z pozice předsedy jak špinavé prádlo...“. Vidíte zodpovědnost na straně předsedy Hamáčka? Měl by odstoupit?

Samozřejmě že zodpovědnost je, z toho se Honza Hamáček nevyvlíkne. Byl to on, který mnohdy i nedemokratickými způsoby tlačil na spolupracovníky, aby se v referendu vyslovili pro účast ve vládě. Ale problémy jsou mnohem hlubší. Strana si musí zanalyzovat, proč dostala před dvěma lety sedm procent. To si poctivě nevyhodnotila. Základní příčina je, že za dlouhé roky, kdy ČSSD byla zvyklá na moc, na vládu, naprosto zdegenerovala, stala se společenstvím nejrůznějších kmotrů od okresní úrovně přes krajskou až po celostátní. Lidé, kteří jsou v mnohých případech neschopní, kteří by v řadě západních zemí neměli šanci, se dostali k moci, rozdělovali si pozice, rozdělovali si, kdo bude v jaké dozorčí radě a co bude pobírat. Zabetonovali se ve svých pozicích a nikoho k nim nepustili. Schopnější lidé odešli a výsledek vidíme.

To je, jako kdyby Spartu převzali fotbalisté a trenéři z okresního přeboru, tam se zabetonovali, nikoho mezi sebe nepustili, chtěli hrát ligu mistrů a výkonnostně měli na okresní přebor. Sparta by skončila v okresním přeboru. A to se přesně stalo s ČSSD.

Aby strana měla šanci na důstojnější přežití, musí se zkonsolidovat v opozici, otevřít se trendům jednadvacátého století. Není náhoda, že ve věkové kategorii do třiceti let má podporu jednoho nebo dvou procent. I k výsledku 3,95 ještě pomohli důchodci. ČSSD potřebuje totální obnovu, držet se svých hodnot starých 150 let, které se historicky osvědčily. Ty jsou jasné. Svoboda. A když mluvím o svobodě, tak za značku sociální demokracie lidé umírali za nacismu, komunismu, šli do exilu. Nemůžu se spojit s člověkem, který symbolizuje komunistický režim, což je Andrej Babiš, nomenklaturní komunista, agent StB. To nejen demoralizuje značnou část členů ČSSD, ale naprosto také vylučuje, aby takovou stranu lidé volili. Další hodnota: sociální spravedlnost. ČSSD se vždy starala o lidi práce, o lidi slabší, pomáhala jim. Dnes se spojí s největším oligarchou v zemi, a ještě mu pomáhá udržovat jeho privilegia, jako jsou například nemravné dotace, které jdou z kapes daňových poplatníků. Když se strana nedrží základních hodnot, které se osvědčily v historii, dopadne tak, jak dopadla teď ČSSD.

Sociální demokraté příliš neuspěli ani v celoevropském měřítku. Vy jste o tom diskutoval tento týden v Berlíně. Některé důvody budou asi podobné…

Nedá se říci, že by ČSSD neuspěla. Stále je v EP druhou nejsilnější skupinou. Vyhrála ve Švédsku, Španělsku, Portugalsku, Nizozemsku, Maltě, není odepsaná. Protože se ČSSD historicky vyvinula z období průmyslu, reprezentovala dělníky, tzv. dělnickou třídu, která dnes už neexistuje. Dnes už je těchto lidí deset dvanáct procent. Většina společnosti jsou zaměstnanci a pracují v nejrůznějších odvětvích. Je to různorodé a společnost roztříštěnější. V některých zemích včetně Německa z tohoto trendu vzniká trošku problém. SPD některé trendy ve srovnání se Zelenými nezachytila. Takže Zelení sociální demokracii krok za krokem válcují, ale německá SPD nemá takové problémy jako naše ČSSD. Tam není kmotrovství, je to otevřená strana, výběr lidí je zaměřený na jejich kvalitu, a ne na to, kdo koho zná.

Který výsledek voleb z osmadvacítky vás zaujal? Překvapilo vás něco?

Dá se říct, že mě nic nepřekvapilo, víceméně jsem výsledky očekával. Říkal jsem, že v EP dojde k určitým změnám, že dvě hlavní uskupení nedají dohromady většinu a budou muset spolupracovat se Zelenými a liberály. Zelení posílili a liberálové ještě více, a to například i na Slovensku, kde vznikla nová strana Progresívne Slovensko. Očekával jsem, že posílí i krajní pravice, ale ne natolik, aby mohla v evropské politice udávat nějaký tón. Frakce, kterou dávají dohromady Matteo Salvini a Marine Le Penová, bude mít sto pět, sto deset poslanců, takže v moři 750 poslanců bude hrát podřadnou roli. Zajímavé je totální vyhoření Geerta Wilderse v Nizozemsku. Ukazuje, že i člověk, který se snažil o určitou nacionalistickou protievropskou politiku deset patnáct let, vyhořel. Něco podobného se za pár let stane Matteo Salvinimu, protože hospodářské a sociální problémy, které Itálie má, samozřejmě nevyřeší. Marine Le Penová porazila uskupení prezidenta Macrona, ale v porovnání s minulými volbami žádný pokrok neudělala. Nacionalistické krajně pravicové strany dosáhly určitého vrcholu, ale nebudou mít sebemenší vliv na chod Evropského parlamentu.

A když jsme už u frakcí, problém vznikne i pro ODS, která sice u nás posílila, ale na celoevropské úrovni jejich uskupení ztratilo. Budou řešit, co s tím. I kdyby Británie zůstala v EU, britští konzervativci, se kterými byla ODS spojena, dosáhli nejhoršího výsledku v historii. Budou mít slabší pozici a budou naprosto mimo všechna evropská rozhodování.

Vraťme se ještě k českým volbám do Evropského parlamentu. Pozornost vzbudilo zvolení Hynka Blaška nebo Alexandra Vondry…

Byli v podstatě na nevolitelných místech. Mají silnou podporu mezi voliči těchto dvou stran. Jak jsem ale už naznačil, na evropské úrovni nebudou mít šanci něco měnit ani Saša Vondra, ani generál Blaško.

Rozpory mezi členskými státy vzbudila volba předsedy Evropské komise. Co si myslíte o systému spitzenkandidátů? A kdo by byl podle vás dobrým předsedou Evropské komise?

Systém vznikl před pěti lety, když se takto domluvily hlavní frakce v Evropském parlamentu, aby dodaly větší legitimitu parlamentu i volbám. Kandidát toho, kdo získá většinu, bude předsedou Evropské komise. Mnohým vládám se to nelíbilo, jenže nemohly nic dělat, protože Rada Evropské unie může navrhnout, ale Evropský parlament schvaluje. Nyní je situace složitější, protože dvě hlavní uskupení nemají většinu. Do rozhodování budou muset přizvat další, a situace se komplikuje.

Vyhrála Evropská lidová strana, jejím kandidátem je Manfred Weber, takže ho budou prosazovat, ale nemají většinu, a zase sociální demokraté budou chtít hledat většinu, aby byl předsedou jejich kandidát Nizozemec Frans Timmermans. I liberálové mají poměrně silnou kandidátku, a aby to bylo ještě komplikovanější, francouzský prezident Macron bude navrhovat hlavního vyjednavače, kterým je Michel Barnier. V této situaci zatím jsme a o tom diskutovali na Radě i ministerští předsedové. Jednání budou dál pokračovat a uvidíme, co ze zákulisních vyjednávání vzejde.

Navíc vyjednávat se bude také o dalších významných pozicích. Teď půjde o to, najít shodu, tak aby vyhovovala vládám, parlamentu, aby byly zastoupeny země větší i menší, muži i ženy. Obávám se, že jednání budou trvat déle.

Mně jako sociálnímu demokratovi by vyhovoval Timmermans, lidovcům zase Manfred Weber. U něj by byla jistá výhoda, že je z Bavorska, takže problematice střední a východní Evropy rozumí. Pokud se nenajde shoda, není vyloučeno, že bude předsedou EK někdo úplně jiný. Jak je vidět, na jedné straně Manfred Weber, kterého podporují nejen lidovci, ale Německo, a na druhé straně Barnie, který je Francouz. Neplatí, že v EU rozhodují Francouzi a Němci, kteří se na všem dohodnou, a ostatní skáčou, jak oni pískají. Každý se snaží získat. Obávám se, že střední Evropa, která je dost zdiskreditována hlavně Viktorem Orbánem, bude tentokrát tahat za kratší konec na rozdíl od situace před pěti lety, kdy nebyl problém, aby měl Donald Tusk jako reprezentant střední a východní Evropy, tzv. nových zemí, významnou pozici.