K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

Z webu Společnosti česko-kubánského přátelství

Dopis z Havany

2020 02 20 01omunistická strana Irska má anti-imperialismus ve své DNA a trvale podporuje Kubánce v boji proti americké agresi. Letos, navzdory desetiletím americké imperialistické ekonomické blokádě, Kubánci v drtivé většině podpořili novou ústavu, jež potvrzuje, že „Kuba je socialistický stát“ a „bude rozvíjet vytvoření komunistické společnosti“.

Právě to zřejmě způsobilo, že Trumpova vláda ještě více utužila ekonomickou blokádu. Rejdařské společnosti napojené na Ameriku přestaly přistávat na Kubě; finanční částky, jež zasílají Kubánci, žijící ve Spojených státech, svým rodinám na Kubě, byly omezeny; americké letecké linky mají zakázáno přistávat na všech kubánských letištích kromě havanského; američtí turisté jsou blokovaní americkými nařízeními; na členy kubánské vlády jsou uvaleny sankce; a v poslední době došlo k pokusům vlády USA přesvědčovat, vydírat a zastrašovat amerických tankerů, aby zrušili dodávky na Kubu.

Většinu z toho vedl ultrapravicový člen Republikánské strany Marco Rubio, který, jak se zdá, stojí plně za Trumpem, když dojde na kubánskou politiku.

Zatím letos Valné shromáždění OSN opět odsoudilo americkou ekonomickou blokádu Kuby, když pro blokádu hlasovaly jen Spojené státy, Izrael a Brazílie; nicméně Kubánci i nadále trpí omezeními, jež přináší.

Nezbývá než uznat, že Kuba je v centru americké imperialistické honby za potvrzením hegemonie USA v Latinské Americe. Vláda USA otevřeně vyhlásila záměr svrhnout vlády Kuby, Venezuely a Nicaragui. Podpořila pronásledování pokrokových předáků Dilmy a Luly brazilskou vládou, rasistický a fašistický puč v Bolívii a úsporná opatření a represe, jež provádějí pravicové vlády Ekvádoru a Chile. Postaví se proti jakýmkoli pokusům Uruguaye a Argentiny zavádět pokrokovou politiku, jež překáží zájmům USA.

Tady je mnoho Kubánců přesvědčeno, že bolívijský prezident Evo Morales udělal vážnou strategickou chybu, když rezignoval a odešel do exilu, „aby zabránil krveprolití“. Výsledek byl zcela opačný, zanechal své stoupence bez vůdce a pod náporem rasistického, fašistického násilí, rozpoutaného pravicovým pučem. Stejná Spojenými státy podporovaná pravicová taktika byla zkoušená ve Venezuele a Nicaragui, ale vedení těchto zemí zůstalo pevné a odolalo. S fašistickým násilím, podporovaným Spojenými státy, nemůžete vyjednávat nikdy.

V tomto kontextu zůstává solidární podpora Kuby nezbytností. Nová Skupina na podporu Kuby v Belfastu prosperuje a účinně pracuje. Její vedení je voleno členy a každoročně se jim zpovídá. Právě to je model, jaký potřebujeme po celém Irsku.

Kubánská společnost, navzdory imperialistické hrozbě ze strany USA, zůstává klidná a odhodlaná. Nově zvolené Národní shromáždění (Parlament) a prezident Díaz-Canel budou i nadále vzdorovat všem pokusům o svržení kubánského socialistického systému. Jak říká zdejší populární fráze: „Aquí, no se rinde nadie!“ Tady nikdo nic nevzdává!

Paul Patrick, KS Irska, 2. prosince 2019
Překlad Vladimír Sedláček


Kuba: Živá, rozvíjející se revoluce

2020 02 20 02ledna 2020 jsme oslavili 61. výročí vítězství první socialistické revoluce na západní polokouli. 61 let po této historické události Kubánci i přátelé Kuby ve světě poznávají velikost oné události, jež připoutala oči národů světa k tomu malému karibskému ostrovu, jenž začal spřádat svůj heroický epos spravedlnosti a důstojnosti pro svůj lid.

Kubánci mé generace dostali lednový revoluční triumf jako nejlepší dárek od „Tří králů“, jak je popsal oceněný kubánský spisovatel Senel Paz, když připomenul slavnosti, v nichž všechny kubánské děti té doby, ponořeny do našich dětských snů, psaly 6. ledna dlouhé dopisy Třem králům, v nichž je žádaly o nejrůznější hračky. Tyto dopisy byly vhozeny do našich bot a my jsme šli brzy spát a nezapomněli jsme rozházet seno pro obtěžkané a hladové velbloudy, kteří přenášeli kouzlo napříč zemí.

Když jsme následujícího dne vstali, ti nejšťastnější z nás zjistili, že z dlouhého seznamu, jenž jsme vypracovali, našli jen jediný z oněch kouzelných dárečků. Jiní - ti nejchudší - nedostali žádný, i když se chovali slušně.

Byla to jedna z prvních lekcí o nerovnosti, jež předrevoluční kapitalistická společnost dala těm z nás, kteří začali žít: prostí nemohou mít kouzla ani sny.

V roce 1981 Fidel Castro řekl: „Myslím, že kdybychom byli zlikvidovali Batistu v roce 1953, imperialismus by nás byl rozdrtil, protože v létech 1953 - 1959 došlo k velmi významné změně v rozložení sil ve světě. A Sovětský stát byl v té době relativně slabý. A musíte vidět, že nám Sovětský stát rozhodujícím způsobem pomáhal, čehož by nebyl býval v roce 1953 schopen . . .“

Později dodal: „Postupovali jsme pomalu. Všechny ty agrese revoluční proces urychlovaly. Jaké byly příčiny? Ne, byla by to bývala chyba. Nepředstírám, že původcem socialismu na Kubě je agrese. To není pravda. Na Kubě jsme začali budovat socialismus tak systematicky jak jen bylo možné, během přijatelného období, s co nejmenším množstvím traumat a problémů; ale imperialistická agrese revoluční proces urychlila.“

Hegemonická, agresivní a netolerantní politika Spojených států pomohla v lidech ukovat antiimperialistické uvědomění, jež (předtím) neexistovalo. Pomohla celý proces urychlit a tříbit; navzdory imperialistům to bylo ukování revolučního uvědomění a vlastenectví. Triumf z ledna 1959 zahájil konec nekoloniální nadvlády Spojených států nad Kubou. Došlo k mnoha imperiálním střetům, ale muži a ženy v čele revoluce, těsně spjatí s lidem, byli odhodlaní jim odolat.

8. ledna Fidel řekl: „Nenechme se oklamat vírou, že v budoucnu bude vše snadné; bude to asi mnohem těžší. Imperialismus nebyl připravený dovolit společenskou revoluci na Kubě. Imperiální kontrola byla tak rozsáhlá, že jakékoli opatření ve prospěch lidu by se křížilo s jejími zájmy i se zájmy kreolské oligarchie. S podpisem Zákona o zemědělské reformě 17. května 1959 začaly Spojené státy okamžitě považovat kubánský problém za věc národní bezpečnosti a svržení revoluční moci za životně důležitý prvek své zahraniční politiky.“

Tato agresivní politika se nezměnila. Po krátkém uvolňování během posledních dvou roků prezidentství Baracka Obamy byly obnoveny diplomatické vztahy, přerušené 3. ledna 1961. Navíc bylo podepsáno dvaadvacet vzájemně prospěšných smluv a vzrostl počet návštěvníků ze Spojených států, až na víc než 600 000 ročně, po zmírnění požadavků k návštěvě Kuby (známých jako „výměna mezi lidmi“).

S příchodem Donalda Trumpa v roce 2016 se tato politika ohromně změnila. Byl obnoven agresivní jazyk studené války, poklesla možnost amerických občanů cestovat na Kubu a byl uzavřen konzulát na velvyslanectví USA v Havaně. Kubánci byli nuceni kvůli získání víza do Spojených států cestovat do třetích zemí a aktivací Článku 3 Helms-Burtonova zákona byla utužena blokáda, což umožnilo vznášet žaloby u amerických soudů proti Kubě a proti zahraničním společnostem na Kubě za „pašování“ amerického majetku znárodněného v období revoluce.

Trumpova vláda podnítila 187 opatření proti Kubě, včetně pokusu přerušit dodávky ropy do země a vyhrožovat lodním společnostem dopravujícím ropu a pokutovat je. Výsledkem je, že Kuba musí fungovat s polovinou potřebného množství paliva, s následným dopadem na každodenní život i hospodářský rozvoj země.

Výzvy a hrozby

Na Kubě už není nespoutanost, jež provází vítězství revolučních procesů. Dokonce je na vážkách i životaschopnost socialismu coby ekonomického a společenského modelu, a to díky selhání „reálného socialismu“ v Sovětském svazu a ve zbytku evropského socialistického tábora, což vyvolalo apatii v určitých složkách nebo i dogmatické rozdíly v samotných revolucionářských řadách.

Je tu období nejistoty, vyjádřené v problémech vládnutí, jež se objevují po celém světě bez ohledu na politický základ vlád; a ačkoli k tomu na Kubě nedošlo s takovou intenzitou, Kubáncům se tyto vlivy nevyhýbají.

Politické prostředí se změnilo také. Kubánci už nejsou negramotní, nejsou ani chránění lidé, jejichž cíle byly shrnuty do přístupu k práci, vzdělání, veřejného zdravotnictví a sociální pomoci, ale v dalším dosahování pokroku shrnutím těchto vymožeností jako nabytých práv, jež si touží zachovat, ale dnes to mnoha lidem nestačí. Za těchto podmínek už nejsou politické cíle tak naléhavé, a je mnohem složitější dosáhnout konsensu.

Zjednodušené odpovědi na tyto obavy neexistují; stará dogmata a vyčpělá hesla musí být nahrazena důmyslnějším přístupem.

Není překvapením, že zvlášť mladí lidé, s životním očekáváním podpořeným jejich vlastním lidským rozvojem, vyvolaným revolucí, spojují svou existenční motivaci více s osobním sebezdokonalováním než s kolektivními projekty, jež, i když pokládány za spravedlivé, všechny jejich touhy nenaplňují. Tento zjevný rozpor mezi jednotlivcem a kolektivem, hodně vyřešení revolucí v jejích počátcích, se dnes jeví jako „krize dosaženého lidského rozvoje“ a je vyjádřen skutečností, že Kuba produkuje lidský kapitál, jenž národní (státní) pracovní sektor není schopen pojmout, a vysvětluje nárůst emigrace a deformací domácího pracovního sektoru.

Takové rozpory mají jen jedno konečné řešení: v hospodářském rozvoji; tak je úmysl upevnit „prosperující a setrvalý“ socialismus nezbytný ke skloubení politického konsensu. A to je třeba učinit ve složitých podmínkách, vnucených vhozením země na kapitalistický světový trh.

Rozvíjení jakékoli ekonomiky nestačí. Je víc než dost prokázáno, že samotný ekonomický růst zemím všeobecné blaho nepřináší, tím spíše ani společenskou a politickou stabilitu, ale musí ji vybavit kolektivním smyslem, jenž povede její postup ke společnému dobru a tudíž ke střetu s iracionalitou a konzumním způsobem života. To je funkce politiky a ideologické práce, ale i samotné ekonomické logiky.

V jedinečné možnosti uvědoměle artikulovat lidovou demokracii k těmto cílům, s plným významem osobní svobody, spjaté s úctou a péčí pro ostatní, leží základní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v současných podmínkách; a na tom spočívá hlavní síla Kuby.

Starší straničtí bojovníci s obavami zaznamenávají, že ne nepodstatné množství mladých lidí nemá zájem o členství v Komunistické straně Kuby. Tento trend je třeba v krátké době zvrátit, protože tu je riziko, že strana se stane stranou starých lidí, bez generační výměny.

Korupce, jež zasahuje mnohé části našeho každodenního života, je fenomén, jenž se týká občanů i vedení země. Organizace Komunistické strany tvrdě pracují na jejím vymýcení nebo alespoň snížení na zvládnutelnou mez.

Osobně si myslím, že to je nebezpečnější hrozba než americká agrese a že může kubánský revoluční proces zničit. Zkušenost z pádu SSSR je varující.

V roce 2005 se Fidel Castro zeptal posluchačů na Havanské univerzitě: „Věříte, že kubánská revoluce může být zničena?“ Posluchárna odpověděla rezolutním NE! Opravil je reakcí: „Ale ano, stejnými lidmi, kteří ji provedli: námi.“

Nejsme naivní; jsme si vědomi mnoha hrozeb, jež visí nad Kubou, zevnitř i zvenčí. Klíčem k vítěznému vynoření bude jednota. Tato jednota nás vedla od vítězství k vítězství, od porážky invaze na Playa Girón k internacionalistickým misím v Africe.

61 let od triumfu revoluce je osobnost Fidela obrovská, a hrdinství Kubánců nám připomíná hrdinství spartských válečníků, jejichž heslem bylo „Se štítem nebo na štítě“. To je a vždycky bude to pravé, se štítem bránícím revoluci a, je-li třeba, padnout v boji na štítě. Tento duch musí být vštípen současným i budoucím generacím Kubánců, ponořených do houževnatého odporu a do naděje, že lepší svět je možný.

Javier Domínguez pro The Socialist Voice, 11. ledna 2020
Překlad Vladimír Sedláček

* * *

Javier Domínguez, bývalý bojovník kubánské internacionalistické mise v Angole, pracoval pro Kubánský institut pro přátelství mezi národy (ICAP), vyzývající k mezinárodní solidaritě. V polovině 90. let navštívil dvakrát Irsko a pracoval ve Skupině na podporu Kuby. Žije v Havaně.


Mým hříchem je, že jsem domorodec, levičák a anti-imperialista

V kapitalistické společnosti… je demokracie vždy sevřena těsnými omezeními, danými kapitalistickým vykořisťováním.
V.I. Lenin (1917)

2020 02 20 03ak opět prokázal surový puč v Bolívii, tato dusivá omezení demokracie jsou ještě užší u národů pod botou imperialismu a neokolonialismu.

Pod vedením prezidenta Evo Moralese a jeho strany MAS (Hnutí k socialismu), chudí a původní obyvatelé Bolívie dosáhli nesmírných zisků: vytažení miliónů lidí z chudoby, zvýšení gramotnosti, snížení nezaměstnanosti, znárodnění zásob zemního plynu a dosažení toho, že se Bolívie stala nejrychleji rostoucí ekonomikou v oblasti.

V přímé reakci na tyto neuvěřitelné úspěchy fašistická reakce zvedla svou ohavnou hlavu. Podobně jako ve Venezuele tato opozice zastupuje organizovanou bílou koloniální reakci, zuřící nad faktem, že její výsady a autorita klesají. Tyto menšinové síly jsou jako vždy podporované a řízené impériem USA, proti většině lidí a proti jejich vůli.

Bezprostředně po Moralesově říjnovém znovuzvolení pravice odsoudila volby jako nezákonné (ačkoli dosud nepřinesla k tomuto tvrzení jediný důkaz). Výbuch fašistického násilí propukl v následujících dnech a týdnech, prvotně zasahujíc socialisty, domorodce a dělnické organizátory. Demokraticky zvolený prezident, tváří v tvář tomuto pravicovému teroru a pod tlakem armády, byl nucen odstoupit.

Jak sám řekl, „mým hříchem je, že jsem domorodec, levičák a antiimperialista“. Jeho nejurážlivější chybou bylo, že převzal kontrolu nad zdroji země, aby je použil ve prospěch lidí víc než ve prospěch zahraničních společností. Bolívie se pod vedením MAS ujala industrializace výroby lithia a posouvala se k ekonomice založené na výrobě zboží s přidanou hodnotou, místo aby se válela v chronické závislosti na vývozu surovin a dovozu hotových produktů.

Latinskoamerické země (ve skutečnosti všechny neokoloniální) se vyrovnávají s tímhle druhem strukturálně vykořisťovatelského ekonomického vztahu s imperiálním jádrem po celá desetiletí, a jedině levicová hnutí vedená někým jako Evo Morales a Hugo Chávez vytýčila cestu vpřed.

Kvůli trvalému udržení tohoto endemického vykořisťování slibuje diktátorská vláda, která je teď u moci, že obnoví monopolní kontrolu kapitalistických konglomerátů nad místními hodnotnými zdroji, konkrétně nad druhou největší koncentrací lithia na planetě. Globální poptávka po tomto nerostu raketově roste a očekává se, že tento trend bude pokračovat.

Nezákonné vyhnání Moralese a jeho ministrů přišlo týden poté, co přerušili smlouvu s německou společností ACISA. V nedávném prohlášení firma vyjádřila víru, že „lithiový projekt bude po fázi politického klidu a objasnění obnoven“ - rozuměj: klid a jasno pro kapitál, teror a bída pro lidi.

To, že desítky Bolívijců už byly zmasakrovány v ulicích kvůli zajištění, aby Západ ovládal nerostný zdroj, demonstruje děsivou realitu Marxova výroku, že při zrození „kapitál přichází po kapkách od hlavy k patě, z každého póru, s krví“.

Elektronická technika vyráběná z tohoto krví nasáklého lithia bude zcela nepochybně západními firmami označena coby „ekologicky příznivá“ a „dlouhodobě fungující“; skutečnost je pro naši planetu a její obyvatele plně jiná. Aby bylo odvráceno naprosté ekologické zhroucení, museli bychom sebedestruktivní kapitalistické třídě vzít ekonomickou i politickou moc. Bolivijský lid vyrazil na onu revoluční cestu a zkultivoval půdu i zdroje, jež imperialisté ukradli, a zbavil je tlaků kapitalistického soupeření a nadprodukce.

Západní společnosti, sledující na nerosty bohatou Bolívii, zuřily, s pěnou u huby, že pár miliónů politicky uvědomělých dělníků, rolníků a domorodců by tak podstatně mělo zasáhnout hranice jejich zisků. Bolivijský lid teď zakouší jejich neprominutelnou pomstu.

Ale bojovná organizovanost bolivijských mas dostatečně demonstrovala odmítnutí přijmout kontrarevoluci, když už okusila plody alternativy vůči neoliberální, imperiální nadvládě.

Sázky tohoto boje jsou svou povahou skutečně globální. Ti, kteří stojí proti levicové vládě v Bolívii, stojí proti boji za klimatickou spravedlnost a za přežití naší planety. Jen s demokratickým vlastněním hlavního světového průmyslu a zdrojů se můžeme pohnout směrem k trvalému vztahu se Zemí, takovému, jehož průkopníkem je Kuba.

Lačnící po rychlém zisku a svázaní zákonem konkurence, nedovolí vládnoucí kapitalisté, ani za cenu zničení planety, narušení trvalé akumulace a růstu. Ale porazit jejich moc je možné, jak ukázal bolivijský lid, a jen s jejich opětovným úspěchem mohou další země doufat, že napodobí jejich odmítnutí vlády korporátního imperialismu a monopolního kapitalismu a nakonec ve vybudování socialistické cesty.

Zdroje a další čtení:
►Common Dreams, „Bolivijský puč přichází necelý týden poté, co Morales zastavil smlouvu o lithiu s nadnárodními firmami“: ZDE
►Telesur, “Bolivia: „Morales chce zavést průmyslovou výrobu lithia do baterií“: ZDE
►V.I. Lenin, Stát a revoluce, kap. 5.
►Karl Marx, Kapitál, díl 1, kap. 31.

(sepsáno v Irsku v prosinci 2019 bez uvedení autora)
Překlad Vladimír Sedláček