K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

MARIÁNSKÝ SLOUP: DŮVOD, PROČ NEBYL V ROCE 1918 ZNOVU POSTAVEN

původně vyšlo: Hlas 1918, autor Gamma (Gustav Jaroš)

2020 02 09 01obnově Mariánského sloupu v Praze se dnes hodně mluví. Jak byl ale Čechy vnímán v době svého postavení? A mohl po vzniku republiky vůbec Mariánský sloup zůstat na pražském Staroměstském náměstí? To vám prozradí náš text z roku 1918.

2020 02 09 06Staroměstské náměstí

MARIÁNSKÝ SLOUP

V první neděli listopadovou při návratu s tábora bělohorského byl lidem pražským stržen starobylý Mariánský sloup na Velkém náměstí staroměstském před Týnem, v sousedství Šalounova Husa. Zlacená socha v troskách byla odnesena, sloup leží spřerážen na dlažbě.

2020 02 09 08Stržený Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.

Čin pražského lidu byl psychologicky prostě vysvětlitelný, právě tím, že se udál krátce po návratu s Bílé Hory:

tam rozhořely se staré vzpomínky na to, jak katolická světice zasahovala činnou pomocí do bitvy listopadové 1620, straníc Habsburkům proti Čechům — ve dnech účtování s Habsburky došlo přirozeným spojem myšlenkovým a citovým v nitře lidu i na súčtování s touto svatou pomocnicí.

Od Marie pomahačky na Bílé Hoře vedla cesta v lidovém cítění rovnou na rynk Staroměstský ke sloupu téže pomocnice Habsburků.

Citové a klikatě ideové cesty duše našeho lidu nejsou arci zcela cestami našimi; víme, že Maria, dávno před mnoha sty lety zemřelá, zmizelá žena pozemská, od té doby pouhý přelud, nepomáhala a nemohla tenkrát na Bílé Hoře pomáhat Hasburkům proti národu českému; víme, že i ta Marie na Bílé Hoře i ta Marie na rynku byly jen výrazem bývalých lidí, projevem staré duše dobové, že ty Marie byly jen v nitrech oněch minulých lidí, součástmi jejich lidské podstaty.

Když tedy my (nestojíce na stanovisku lidovém, věřícím ve skutečnou jsoucnost Mariinu vně duší lidských) spatřujeme ve strženém díle sochařském jen výtvarnický projev zvláštního psychického uspůsobení lidí staré doby ze 17. věku — jak se postavíme my k činu lidu z první neděle listopadové? Schválíme jej či nic? ne s hlediska lidového, nýbrž se svého?

Když zpřemítáme vše, uvážíme důvody pro i proti, shledáme, že převahu mají důvody pro odstranění tohoto výrazu staré duše.

2020 02 09 07Mariánský sloup v Praze.Již za dob dřívějších odehrával se v nitře našem zvláštní rozbroj citův a myšlenek při pohledu na tento pomník. Přel se v nás esthét s kacířským Cechem, jenž těžce nesl své náboženské, politické, národní přemožení Habsburky a jejich pomocníky, Římem, jezuity. Estheticky, jen čistě výtvarnický, pro vjem zrakový tento sloup se sochou dojista působil krásně.

Jiří Pendel, jenž jej vytvořil, měl dojista vybraný vkus a smysl pro účin prostorový: na uzavřeném náměstí, sevřeném se všech stran starobylými vysokými domy temných průčelí byl ten sloup umístěn s citem mistra a vytýčen s neomylnou jistotou zamýšleného účinu v pravé rozměrnosti do pravé výšky, aby dojem esthetický byl dokonalý. Ve své zdánlivé štíhlosti spěl ten sloup tak modlitbově, vzlétavě do výše a byl ukončen znamenitě svým zlatým akcentem sochy, která ve svém silném zlacení působila na zrak magicky za každé denní doby, za bílého světla i za tmy noční: býval krásný pohled na ni, když zlato její silnými blesky se odráželo od čisté modré oblohy letní nebo od sbírajících se temných mračen.

Pro tento účin, jímž se výtvoru nevyrovnala daleko široko jiná socha, sluší želet jeho zkázy; ryze estheticky byla tu Praha dojista ochuzena. Leč třeba tu mít na mysli, že tento ryze esthetický účin byl pro člověka možný jen tehdy, když uměl si od sochy, sloupu a figurální podnože odmyslit náměstí, význam a dějiny ... Dovedl toho však někdo z nás? uměl tak některý Čech se přemoci, aby popatřil na dílo Pendlovo jen estheticky?

Od zbudování pomníku Husova esthetický účin sloupu už silně utrpěl: bez krasocitného rozladění bylo lze pohlížet naň, jen když pozorovatel měl Husa za sebou; vidět oba dva pomníky vedle sebe zároveň bylo esthetickou nemožností.

Ale mnohem horší nemožností bylo vidět je vedle sebe ethicky; tu byl přímo nesnesitelný vnitrný rozpor mravní, jejž strpět na trvalo bylo by bývalo znamenalo uznat celé to nemorální rozštěpení duše české v část římskou a v část protiřímskou, to neblahé třísetleté rozdvojení národní podstaty bezcharakterností, vnitřní nepravdou, ramenářstvím a ethickou bezpůdností.

Bylo by bývalo zle, kdybychom byli snášeli obojí část i po různu rozdělené od sebe — zde však jako na posměch své vlastní bezcharakternosti chtěli jsme mít těsně vedle sebevna témže jediném náměstí Husa a jezovitství, Řím a odpad od Říma, svobodu svědomí a otroctví svědomí, kacířství a katolicism, velebu své dějinné doby nejslavnější i doby nejbídnější, výraz své národní samostatnosti i výraz svého pokoření jhem Habsburským, slávu i hanbu.

Z těchto dvojích příčin, mravních i esthetických, bylo od samého dne položení základu k pomníku Husovu rozhodnuto, že oba pomníky na témže prostranství nebudou moci a smět setrvat. Poněvadž pak z příčin politických a národnostních bylo naprosto nemožno odklidit Husa, stalo se odstranění sloupu Marianského pouhou otázkou doby.

Odklizen musil být buď jak buď. Přese všecky protesty ctitelův a ctitelek Mariiných, přese hněvy modliček a páterů, s kostelníky a svíčkovou babkou ohroženou ve svém vejdělečku, bylo mravní i esthetickou nutností hnout se sloupem s místa, kde stál 268 let, dříve nebo později, ale na určito.

NAMÍTÁ SE OTÁZKA: CO BY SE BYLO BÝVALO STALO SE SLOUPEM, KDYBY BYL ODSTRANĚN POZDĚJI NENÁSILNĚ, PRO SVÉ SOUSEDSTVÍ S HUSEM?

Nepochybně byl by býval musil být opět postaven někde jinde na veřejném prostranství, neboť umístit jej někde v museu neb jiné sbírce historického rázu nebyly by bývaly dovolily ani jeho rozměry, ani dotčené náboženské city katolíkův.

Ale ... postavit jen na novo v Praze nyní ? Postavit nákladem vlastním, z peněz svobodné země toto dílo Habsburkův? uprostřed nové říše navždy očištěné ode všeho habsburství?

Bylo by bývalo možno, dobrovolně a samochtě postavit si na samém počátku nového národního bytí tento symbol starého českého ponížení? Dokonce snad s velikou parádou, s průvodem kněží v ornátech, rouchách červených, bílých a fialových, s hudbou a světly?

Jistě část národa ve svém národně-náboženském daltonismu byla by bývala usilovala o toto pompósní znova-vztyčení starého symbolu hanby české; věc politicko-národní byla by se bývala sešinula na věc nábožensko-církevní — výsledkem byly by bývaly prudké, snad mnohaleté vnitřní boje pro věci neobnovitelné, mrhání sil nutných na věci opravdu nové a potřebné.

I z toho důvodu je dobře, že sloup byl krátkým procesem stržen; byla to sic operace brutální, ale za daných okolností jen zamezila nutnou operaci jinou, sice jemnější, ale za to jitřivější a nebezpečnější jinak.

I dřív už, dokud Hus na náměstí ještě nestál, stávaly proti esthetické zálibě při pohledu na sloup Marianský vždy mocně city a myšlenky národně české, a ty rozhodovaly; pod jejich tíhou nesli jsme vždy nelibě existenci tohoto díla, v duchu strhli jsme sloup už dávno.

Sloup měl tendenci nepopěrně protičeskou a proti národní. Bylo to jako poslední efektně vyřčené slovo velkého ortelu nad Cechy, závěr staletého díla Římského namířeného na vyhlazení Cechů, díla, které počalo se ve věku patnáctém, mělo své kapitoly a odstavce v Kostnici, křížových výpravách do Cech, v Basileji, na Lipanech, až po Bílou Horu, staroměstskou popravu, Lichtenštejnské konfiskace, mír vestfálský.

Věc Říma stala se i věcí Habsburků, katolická protireformace splynula s politickým zbavením samostatnosti — nad obojím dle domnění tehdejší duše jako patronka stála právě ta Marie, jejíž obraz do bitvy bělohorské nesl fanatický mnich, aby jím rozvášnil srdce vojáků; ta Marie, které krvavý Ferdinand 11. obětoval zlatou, drahokamy posázenou korunu, aby dokázal k ní „vděčnost nábožnou, že jest jemu v bitvě před Prahou i v jiných mnohých potřebách a případnostech jeho veledůležitých dobrotivou a věrnou zpomocnicí bývala a prosby jeho vyslýchala“; ta Marie to právě byla, jíž i další Ferdinand, Třetí, dal postaviti tento sloup.

Stalo se tak na paměť osvobození Prahy od Švédů. Ale co znamenalo toto osvobození, než zmar osvobození národa českého, zahnání osvoboditelův, utvrzení bělohorského vítězství Habsburků, dovršení krutého díla císařské rekatolisace, zkázu nadějí českých vyhnanců v cizině, konec doufání Komenského a Bratří českých, vydání národa úplně v plen habsburský mírem vestfalským, ustálení vlády jezuitů, tisíceré bídy dragonád, požárů, mučení, zpustošení království, zlomení ducha českého a rozpolcení duše národa?

Toho všeho symbolem, vysoko vztyčeným, vtíravě okázalým znamením byl tento Marianský sloup; už sama okolnost, že Ferdinand III. dal jej postavit dle mnichovského vzoru pomníku Candidova z roku 1638, zbudovaného Maxmiliánem bavorským, vítězem bělohorským ze vděčnosti za vítězství nad Cechy, ukazuje ostře jeho hrot protičeský; tato tendence vyjadřena byla na něm zřetelně i v andělích porážejících ďábly, české kacířství.

Habsburskořímské násilí zařízlo se do této země tak hluboce, rána tohoto nábožensko-politického meče byla tak palčivě sečná, že bolest její nikdy nemohla v bytosti české pominout. Proto nikdy nebylo Cechu možno, aby dovedl se na tento sloup Marianský dívat pouze estheticky, nikdy jsme se nedovedli povznést nebo snížit k onomu bezkrevnému, bezpohlavnímu esthétství kleštěncův, abychom cítili při pohledu na dílo Pendelovo jen libost výtvarně esthetickou.

Vždy se do toho citu esthetické záliby ostře mísila bolest, hněv, žízeň mravní odvety, palčivost dychtění po spravedlnosti, cit starého pokoření. Musívali jsme snášet tento rozkol nitra, dokud jsme nemohli jinak; jakmile však donucení habsburské odpadlo, změnila se situace: Nyní už nemohli jsme volky nevolky smiřovat esthetickou libost se zjitřeným citem ethickým; už nebylo lze snášet staré vnitrné rozladění; a poněvadž city mravní objevily se být silnější než cit esthetický, bylo nutno učinit zadost jim, silnějším. Tedy i pro vyrovnání starého duševního rozkolu v mysli české bylo nutno sloup odklidit.

Je však ještě jeden důvod, proč třeba se stržením sloupu souhlasit, ani kdyby nebylo zde toho krutého, nesnesitelného ostnu protičeského, jenž sám o sobě stačí.

Díla umělecká, která vznikají, aby sloužila oslavě útisku, křivdy, nesvobody, slovem temnému sousilí záporu životního, nemají mít přístupu do bytí žádného národa, tím méně národa vyznávajícího svobodu a spravedlnost, poněvadž tato díla v něm šíří jed, vpravují nákazu mravní do duše národní a hubí v něm sílu citu pro klad života.

Do bytí takového národa náležejí jen umělecká díla kladná, výtvory duší svobodných a zdravých, malby a sochy vyznávající svou polaritu ke kladnému sousilí, velebící svobodu a spravedlnost, díla krásná a radostná krásou kladnou, plody niter cele naplněných věrou v život, naplňující opět další nitra touto věrou a povzbuzující je proměňovat, zdvihat, zkrásňovat svůj vlastní život směrem k ideálům Ducha života, linií boží.

Jen takového umění je třeba; jen takovými výtvory má být prostupováno bytí národa, aby pohledem na ně ustavičně sílel ve své odvaze žít zdravě, spravedlivě, svobodně a krásně. Co je opakem tohoto umění, třeba ze života odklidit; v tom opaku není krása pravá, žití lidskému žádoucí. Nechť se proti takovému domnělému obrazoborectví bouří studení esthetikové — to není obrazoborectví; pravým obrazoborectvím je naopak zachovávat díla veleby záporu životního, neboť jimi právě boří se v duších lidských obraz boží. Taková díla jsou zlem a třeba od nich život vyléčit.