K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

Ještě k článku Václava Vlka st. «Řekni, kdo ti tupci jsou»

2019 08 19 01áš web zveřejňuje i spoustu příspěvků, publikovaných jinými zdroji. Byl to i případ článku Václava Vlka st. «Řekni, kdo ti tupci jsou». Tvrdá kritika, jíž podrobil kapitulaci dnešních státních institucí před kůrovcem, plně odpovídá i názoru vydavatelů Našeho restartu. Nejedno veřejné vystoupení na dané téma - a to i v médiích s masovým dosahem - vzešlo ostatně, to už počínaje loňským rokem, i z našich řad.

Vlkův článek však obsahuje i několik vět, křečovitě se pokoušejících nynější zkázu českého lesa stavět naroveň problémům, s nimiž lesní porosty v severním pohraničí zápolily v 80. letech. A uvádí i třeskuté nesmysly typu, že tehdejší "komunisté tvrdili, že nepotřebujeme jiné elektrárny než hnědouhelné", odsiřovací zařízení v našich elektrárnách prý buď nebyla vůbec nebo se vypínala apod. Tyto věty naší pozornosti, žel, unikly. Fakt, že jsme zrovna ve spěchu dokončovali návrh alternativního Programu KSČM, jejž bylo třeba odevzdat do 15. srpna, je pravdivým přiznáním, jistě však nikoli omluvou.

Jak diametrálně odlišný je náš vlastní názor, je patrné ostatně i právě ze samotného alternativního návrhu stranického programu. Publikujeme ho celý a v jiné části našeho webu (ZDE) k co možná otevřené diskusi. Socialistické Československo, uvádí se tu mj., bylo jednou z pouhých šesti zemí na celém světě, produkujících jaderné elektrárny. Naše jaderné strojírenství vzniklo a dosáhlo úctyhodných výsledků po boku tehdejšího východního spojence. A právě v této vazbě má šanci prosperovat i dnes, z čehož by vedle tisíců špičkových pracovních uplatnění měla Česká republika i mnohem širší prospěch. Jen ovšem za předpokladu, že otázka výstavby dalších jaderných bloků přestane být rukojmím dnešní "spojenecké vděčnosti", kde nám naopak hrozí cizí zisk v řádu stovek miliard na úkor horentního zdražení elektřiny a dokonce jejího deficitu. Návrh Programu proto naléhavě vyzývá vládu, aby otázku vyvedla z příšeří zákulisních jednání a nedopustila, aby se na tak neuralgické téma rozhodovalo o nás bez nás. Vyzýváme ji, aby všechny směrodatné údaje o dnešní "spojenecké" nabídce - a konkurenčních návrzích - změnila ve věc veřejnou. Pak lidé, v zájmu svých rodinných rozpočtů a energetického bezpečí, proti vnějším tlakům uhájí i svoji vládu.

Jasné stanovisko zaujímá náš návrh Programu i ke skandální kůrovcové kalamitě, nemající v našich dějinách obdoby. Hodnotíme ji jako součást zločinného spolčení, hrozícího po destrukci českého průmyslu a zemědělství i zkázou české přírody, jmenovitě půdy, lesa a vodních zdrojů. Potřebu stůj co stůj odvrátit toto nebezpečí navrhujeme jako jednu ze tří akutních priorit obrany našich národních zájmů, vyžadujících spolupráci napříč nejširším názorovým i sociálním spektrem a také tím křídlem české politiky, které se nezaprodalo.

Vlkova tvrzení na adresu naší země před listopadem 1989 vyvrací i spousta dalších nesporných fakt. Právě v době, již označuje za "normalizaci" - jakkoli toto období bylo ve skutečnosti uzavřeno už v roce 1972 - zaznamenala naše energetika bezprecedentní růst i technickou modernizaci. Součástí byla i rozsáhlá opatření, směřující k řádové minimalizaci ekologických dopadů "hnědouhelné" energetiky, jež do příchodu nových technologií a materiálů v daném oboru doléhaly i na země západně od našich hranic. Státní plán, připravovaný na prvou polovinu 90. let, počítal s investicemi v řádu desítek tehdejších miliard korun, které by negativní dopady energetiky na životní prostředí snížily ještě mnohem markantněji. A byla to ostatně právě předlistopadová éra, jež naši energetiku obohatila o ekologicky vůbec nejpříznivější zdroje energie - výstavbou vltavské i dalších kaskád, bez nichž by měly mnohem vážnější důsledky i povodně.

Tím víc bychom rádi poděkovali těm z našich čtenářů, jejichž pozornosti zmíněné věty z Vlkova článku neunikly. S jejich kritickými výhradami nelze než plně souhlasit. "Z hlediska bývalého pracovníka odboru rozvoje vědy a techniky Federálního ministerstva paliv a energetiky ČSSR (FMPE)", napsal jeden z nich, "bych k tomuto rád sdělil alespoň následující: První kapitální lží je zde tvrzení, že „komunisté v době normalizace tvrdili, že nepotřebujeme žádné jiné elektrárny než hnědouhelné. A že nám s nimi bude blaze.“ Kopnout do komunistů, když se to již může, a patří to dokonce k žádoucímu bontonu současného režimu je jedna věc, ale pokud takto závažnou informaci někdo sdělí bez sebemenších důkazů, svědčí to o něčem zcela jiném. Kde toto tvrdili, totiž onen mudrc neuvádí.

Proč ale potom rozvíjeli vysoce náročný jaderný program počínaje výstavbou jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích a konče Temelínem, proč potom budovali kaskády vodních elektráren na Vltavě a Váhu? Proč podporovali i renesanci malých vodních turbín? Za zmínku zde stojí vodní dílo Dalešice se spodní nádrží Mohelno vybudované k zajištění dostatku vody pro jadernou elektrárnu Dukovany. Její čtyři Francisovy reverzní turbíny o výkonu 4 x 120 MW by byly schopny za 55 sekund „zaskočit“ nenadálou poruchu jednoho bloku této jaderné elektrárny!

Mistrovským, a dosud světově obdivovaným dílem je však v této oblasti přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně v Jeseníkách na říčce Divoká Desná. Elektrárna se dvěma reverzními soustrojími, každé o výkonu 325 MW, jejíž turbíny mohou pracovat na turbínový, nebo, čerpadlový chod, alternátor pracuje jako motor nebo generátor, je umístěna v kaverně horského masívu, stejně jako transformátory, takže pro návštěvníka – turistu jsou tak patrné jen dolní nádrž, tvořená sypanou ozeleněnou hrází a horní nádrž umístěná na hřbetu Dlouhých strání ve výšce 1350 m n.m. Výkon je vyveden ze zapouzdřené rozvodny, což představuje nejmenší možný rozměr tohoto zařízení, avšak cenově nejnákladnější variantu, umožňující však to, že provozní budova s charakterem horské stavby je zde architektonicky zcela přijatelná. Svou úrovní se jedná o nejlepší špičkovou vodní elektrárnu v Evropě.

Nevím, proč se s tím vypisuji, když antikomunistický ignorant bude stejně mlít svou o tom, že komunisti v době normalizace tvrdili, že nepotřebujeme žádné jiné elektrárny než hnědouhelné, byť se tou dobou usilovně projektovaly a stavěly jaderné i vodní elektrárny, minimálně na evropské úrovni, s úzkostlivou snahou co nejmenšího narušení životního prostředí. Byl zde grandiózní program rozvoje jaderného strojírenství, zejména v Plzni, Ostravě i jinde. A to přesto, že jsme nepotřebovali elektrárny jiné než hnědouhelné?

Po osvobození Československa byl technický i hospodářský stav jeho energetiky neutěšený. Parní elektrárny byly zastaralé a fyzicky značně opotřebované a nehospodárné. Rozvíjející se průmysl však elektrickou energii nezbytně potřeboval. Až do nástupu jaderných elektráren však jiný zdroj, než elektrárny tepelné nebyl schopen vyrábět elektrickou energii s potřebným výkonem a v požadovaných objemech. Naše strojírenství tak začalo postupně vyvíjet a dodávat bloky tepelných elektráren s výkonem 32, 50, 100, 200 a 500 MW. Hlavním palivem těchto elektráren bylo v tuzemsku dostupné hnědé, a v menší míře i kamenné (černé) uhlí. Fantazie některých „odborníků“ spojené koncem 60. let s využitím ropných produktů v čs. energetice však vzala rychle za své s následnou celosvětovou ropnou krizí. Zavádění spalování uhlí v práškových ohništích, a s tím spojený zvýšený únos jemných pevných částí do ovzduší vedl již od přelomu 30. a 40. let k nekompromisnímu používání odlučovačů, většinou elektrických, v polovině padesátých let pak tyto byly doplňovány odlučovači mechanickými, a jakmile se v zahraničí objevily systémy ještě dokonalejší, tak jejich realizací po nákupu příslušných licencí. Nemalé prostředky byly rovněž vkládány do výzkumu neustálého vylepšování procesu spalování uhlí v kotlech těchto elektráren, mj. s cílem co největšího omezení úniku pevných částí do ovzduší. Podílely se na tom příslušné výzkumné ústavy rezortů paliv a energetiky i hutnictví a těžkého strojírenství. Obrovský kus práce zde odvedl i výzkumný tým ČVUT pod vedením prof. Juliše.

Lži o zlovolném, či úmyslném vypínání těchto zařízení jsou buď opilecké silácké řeči z hospod nejnižší cenové skupiny, nebo cíleně fabrikované dezinformace, které měly vyvolat nespokojenost, nebo dokonce paniku, mezi obyvatelstvem z oblastí v okolí tepelných elektráren. Nutnost provozu každého energetického bloku výhradně s fungujícími odlučovači byla daná přísnými provozními předpisy pro jeho provoz, jejichž úmyslné porušení v této věci by bylo prakticky trestným činem na úrovni sabotáže! Vznik poruchy na odlučovači měl za následek okamžité odstavení příslušného energobloku, nezřídka pomocí nouzového stop-tlačítka!

Podle informací, které se ke mně dostávají, je naopak porušování provozních a bezpečnostních předpisů, jakož i nedodržování termínů předepsaných oprav, negativním jevem současnosti, ať již z důvodů nekvalifikovanosti obsluhy energetických bloků, či vlivem její provozní nekázně. Důsledkem tohoto jednání potom je zvýšená poruchovost, zkrácená životnost zařízení s následnými obrovskými národohospodářskými škodami, a nezřídka i požáry a havárie, viz například elektrárny Dětmarovice (2017) a Chvaletice (2018) s celkovou škodou blížící se miliardě Kč, jejíž příčina nebyla pro jistotu nikdy uspokojivě objasněna.

Pokud jde o snižování vlivu na životní prostředí plynnými emisemi zejména SO2, (ale i částečně NOx a tuhými aerosoly) byla pro toto světově dostupná technologie až s možností její aplikace v 90. letech, byť FMPE pro její nasazení připravovalo podmínky již ve druhé polovině 80. let. Takže nerozumím tomu, o jakém odsiřování zde ten člověk hovoří.

Jediným účinným opatřením zde do té doby byla výstavba vysokých komínů (např. 300 m), kde se vycházelo z toho, že negativní účinky imisí SO2 v přízemní vrstvě klesají kvadraticky s výškou komína. Oxid siřičitý se ve výšce 1000–2000 m odbourává tak, že jeho množství se každých 24 hodin snižuje na polovinu, tj. po čtyřech dnech zůstává z původní imise ca 6 %. Za určitých klimatických podmínek ovšem dochází k tomu, že škodliviny mohou být bez ředění přenášeny i na velké vzdálenosti, což je v dlouhodobé perspektivě nepřijatelné."

Jiný ze čtenářů, které Vlkova tvrzení právem rozhořčila, se po 30 let podílel na řízení obsluhy energobloků 100 a 200 MW. Napsal nám:

"Naprostý blábol, nikdy nikdo netvrdil, že jiné, než uhelné elektrárny nepotřebujeme, což dokládá systém jaderných, vodních, průtočných, přečerpávacích a samozřejmě uhelných elektráren. Fámy o vypínání filtrů v elektrárnách na noc jsou naprosté nesmysly. Provoz energetického bloku nebyl možný bez funkčních filtrů. Provozní předpisy pro provoz kotlů to nepřipouštěly. Nedovedu si představit obsluhu kotle, která by si to dovolila a rovněž si nedovedu představit, že by k tomu dal někdo z nadřízených pracovní příkaz. Požadavky na zachycování tuhých látek ve spalinách byly dány provozním řádem ČEZu (nejsem si jist, zda i zákonem) a jejich nedodržení se považovalo za hrubé porušení s velkými sankcemi jak pro obsluhu, tak pro nadřízené pracovníky. Popílek byl v konečné fázi zachycován v tzv. elektrostatických odlučovačích, které dokázaly zachytit až 99 % popílku. Dodržování emisních limitů bylo v energetice vždy prioritní a podléhalo přísné kontrole různých příslušných orgánů.

Obsluha odpopílkování, což byla velmi náročná práce, věnovala mnohdy nezměrné úsilí, aby celý velký komplex odpopílkovacího procesu udržela v chodu. Řádný provoz tohoto zařízení podléhal trvalé kontrole, protože provoz celého energetického bloku byl podmíněn správnou funkcí celého systému odlučování pevných částic ve spalinách kotle. Celý blok při nefunkčním provozu tohoto zařízení musel být odstaven z provozu.

To, co tvrdí autor článku, je nejen debilní blábol, ale i urážkou všech, kteří se o řádný provoz energetického bloku starali. Ty lidi se neskutečně nadřeli, aby v každou chvíli zajistili lidem dodávku elektřiny a pokud to charakter zařízení dovoloval, aby blok provozovali i ekologicky. To byla energetická čest. Energetika v minulém období patřila k tomu nejlepšímu, co jsme tady ve prospěch lidí vybudovali. Byla na světové úrovni."